Krnovsko

Krnovské středověké mincovnictví

První zmínku o "Kyrnowu" nacházíme v listině krále Václava I. z roku 1240. Město bylo téměř od svých počátků součástí opavského knížectví, vyděleno z něj bylo poprvé roku 1377. Zeměpání tohoto území se v průběhu 14. a 15. století poměrně často střídali. Nalezneme mezi nimi Vladislava I. Opolského, markraběte Jošta, krále Václava IV., Ludvíka II. Břežského a poté opět příslušníky ratibořské větve Přemyslovců. Ti je drželi až do roku 1474, kdy byl kníže Jan IV. nucen vydat Krnovsko uherskému králi Matyáši Korvínovi. Dobyté území bezprostředně patřící panovníkovi spravovali jeho věrní, mezi nimi také Sewold Necker, který v Krnově začal razit královskou minci. V dopise daném "..am mitwoch vor Killiani anno domini 75..", tedy 5. července 1475, informoval vratislavského hejtmana Lukáše Eisenracha o ražbě královské mince, která měla být brána "im den ganczem land".  Raženy byly groše a půlgroše s opisem GROSSVS CARNOVIENSIS. Ražba královské mince v Krnově neměla patrně dlouhého trvání a brzy byla ukončena.

Groš Matyáše Korvína ražený v Krnově. Značku I-S po bocích madony můžeme interpretovat jako počáteční písmena německého názvu města (Jegerdorf – psáno latinskou transkripcí) a křestního jména komorského grófa Sewolda Neckera.

Po Korvínově smrti se Krnovsko dostalo do rukou Vladislava II. Jagellonského, který je jako královský majetek udělil Janovi ze Schellenburku. Jeho syn Jíří obdržel od panovníka roku 1515 mincovní právo, ale zda bylo skutečně využito, nevíme. Borys Paszkiewicz do krnovské mincovny na hradě Cvilíně řadí brakteátový haléř s písmenem P, dříve připisovaný Přemku Opavskému. Toto určení je však pro nedostatek hmotných důkazů pouze hypotetické. O tom, že mincovna na Cvilíně existovala, nemáme pochyb. Její pozůstatky byly odkryty během archeologických průzkumů ve 30. letech 20. století. Rovněž písemné prameny ji potvrzují. Roku 1517 na zasedání slezského sněmu přiznal vrchní slezský hejtman, těšínský kníže Kazimír II., že ve shodě či na přání polského krále Zikmunda a českého krále Ludvíka připravoval na tomto hradě falešné mince pro válku s Moskvou. Jak tyto mince vypadaly se však prameny nezmiňují.

Jiří Hohenzollern (1523 - 1543) a Jiří Fridrich Hohenzollern (1543 - 1603)

Jiří ze Schellenburku vládl krnovskému knížectví do roku 1523, kdy je prodal za 58 900 uherských zlatých markraběti ansbašskému Jiřímu Braniborskému z rodu Hohenzollernů, oblíbenci obou jagellonských panovníků. První kontakty se slezským prostředím získával obratný Hohenzollern ještě během svého působení na dvoře v Budíně. Roku 1512 uzavřel nečekaně smlouvu o případném dědictví s Valentinem Ratibořským a Janem II. Opolským, bezdětnými hornoslezskými knížaty, čímž později způsobil Habsburkům nejeden problém. Krnov však zvelebil. Nejvýraznější památkou na jeho vládu je dodnes krnovský zámek a nevelký úsek městských hradeb, tzv. švédská zeď. Krátce po svém nástupu však jako horlivý luterán nechal s města vyhnat katolické řády a roku 1530 vydal tzv. církevní řád, jímž vnucoval svým poddaným novou víru.

Zlatá medaile Jiřího Hohenzollerna z roku 1534 o váze desetidukátu. Existuje rovněž medaile stříbrná. Mince v Krnově nerazil.

Náboženské a jazykové spory zdědil Jiřího syn Jiří Fridrich, v době otcovy smrti v roce 1543 ještě nezletilý. Dospělým byl uznán ve věku 17ti let roku 1556, kdy se stal knížetem krnovským. O rok později zdědil ve franské oblasti Bayreuth a Kulmbach, ve Slezsku se stal zástavním pánem Opolska, Ratibořska (obě knížectví byla vykoupena 1552 Ferdinandem I.), Bytomska a Bohumína.Od roku 1578 byl správcem Východního Pruska za svého duševně nemocného bratrance Albrechta Fridricha. Ke konci života se tituloval pruským knížetem. Svými poručníky byl vychováván k oddanosti luterské víry přijaté jeho otcem, studia ukončil podle tehdejších humanistických představ. Při sledování života a působení markraběte Jiřího Fridricha lze jen stěží dospět k jednoznačnému názoru na jeho osobnost, je však jisté, že jeho vláda na Krnovsku znamenala posílení německého vlivu na úkor českého jazyka. Byl zrušen zemský soud, moravské právo bylo nahrazeno právem saským, za úřední řeč měla být prohlášena němčina. Kníže rovněž pokračoval v náboženské politice svého otce. V čele stavovské opozice stanuli Beneš z Drahotuš a Alexandr Vok Bírka z Násilé. Když zůstaly supliky odesílané knížeti do Ansbachu nevyslyšeny, obrátili se stavové přímo na panovníka, jehož žádali o ochranu zemských práv. Než stačil císařský dvůr zareagovat, byl jmenován vrchním hejtmanem v knížectví Joachim von Dahme, který svým jednáním stavy ještě více provokoval. Spor vyvrcholil v červnu 1565, kdy dal nenáviděný hejtman násilím otevřít zemské desky. Teprve poté císař Maxmilián II. rozhodl spor ve prospěch stavů a Jiří Fridrich musel rezignovat na své požadavky. V knížecích úřadech bylo dosaženo jazykové rovnoprávnosti a byl znovu obnoven zemský soud. Germanizační proces však nebyl zastaven, neboť rozvoj řemesel a hornictví v regionu s sebou přinášel stále silnější příliv německy mluvícího obyvatelstva, stoupenců luterství. Markrabě Jiří Fridrich zemřel v dubnu 1603 a jeho smrtí vymřela slezská větev rodu Hohenzollernů.

Jiří Fridrich v pokročilém věku. Soudobá rytina Heinricha Ullricha.

Hospodářský rozvoj města a mincovní privilegium udělené roku 1515 krnovskému knížeti vedly Jiřího Fridricha k ražbě vlastní mince. Počátky mincování v Krnově jsou však nejasné. Na první emisi zlatých a stříbrných ražeb z let 1557 - 1558 se údajně podílel norimberský mincmistr Štěpán Kemlein. Mince ražené v těchto letech sice nesou titul slezského knížete, ale jakékoliv další indicie chybí. Nelze proto vyloučit, že tyto ražby vznikly v mincovně Schwabach. Zcela jistě se v Krnově mincovalo od roku 1560, kdy se úřadu mincmistra ujal schopný Hans Enders (psán též Endres), pocházející z Kasselu. Mincovna byla zřízena v objektu bývalého minoritského kláštera záhy z ní začaly vycházet především mince krejcarového systému podle nově vydaného říšského mincovního řádu. Nominálovou skladbu doplňovaly také drobné mince ražené podle českých vzorů, bílý a černý peníz, které nesou pouze jméno císaře. Od mincí z vládních mincoven se liší pouze hohenzollernským štítem, a proto jsou často omylem pokládány za vládní ražby. Rentabilní ražba drobných nominálů se pochopitelně stala trnem v oku císaři Ferdinandovi. Roku 1562 udělil krnovskému knížeti přísnou důtku pro Endersovo chování. Vytýkal mu, že "mincmistr přes císařské mandáty skupuje zlato a stříbro ve Slezsku a na Moravě v horách, kde nemá právo nakupovati." Ražbu nejdrobnějších nominálů proto kníže raději zastavil, ale mince zlatníkového systému nechal razit ještě dva roky po vyhlášení mandátu Maxmiliána II. z ledna 1573, jímž nařídil jejich ražbu v zemích Koruny české ukončit. Mince zlatníkové měny vycházejí povětšinou z rakouských vzorů, avšak je na nich zachován princip symbolického rozdělení mince. Na jedné straně byl umístěn císařský znak a jméno stávajícího panovníka, druhá strana nás informovala o osobě vydavatele. Vyšší nominály nesou většinou v ploše mince štítek se slezskou orlicí. Z mincovny vycházely i zlaté mince, ale stejně jako v případě produkce z let 1557 - 1558 je možné, že část ražeb spatřila světlo světa ve Schwabachu. Prokazatelně krnovskou ražbou je goldgulden z roku 1563 nesoucí značku Hanse Enderse a dukát 1561 se slezskou orlicí ve středovém štítku. Kromě mincmistra jsou známi také vardajn Christoph Herdeck von Döblen a řezač kolků Conrad Farster (oba připomínáni roku 1563), roku 1568 je zmiňován šmitmistr Daniel Jokischmann

Bílý peníz a krejcar Jiřího Fridricha Hohenzollerna. Obě mince nesou titul císaře Ferdinanda I.

V letech 1575 - 1602 vycházely z krnovské mincovny především tolary značené značkou Georga Emicha, paží ve zbrojí třímající placát. Stejnou značku užíval i jeho syn Leonard, působící v Krnově až do roku 1607. Tolarové mince Jiřího Fridricha jsou charakteristické svou ikonografií, nápadně připomínající braniborské ražby. Z jejich aversu na nás obvykle hledí kníže ve zbroji nebo v honosném oděvu, s mečem po boku, na reversu pak najdeme kříž s čtyřmi znakovými štíty v meziprostorech a náboženským heslem SI DEVS PRO NOBIS QVIS CONTRA NOS (Je-li Bůh s námi, kdo je proti nám) převzatým z epištoly sv. Pavla Římanům. Na tolarových mincích se rovněž objevují písmena MK, patrně značka rytce. V úvahu přichází vratislavský rytec Matyáš Kauerhase, který řezal kolky také pro romžberskou mincovnu v Rychlebech.

Tolar Jiřího Fridricha z roku 1579. Tolary byly raženy ve značné míře a v různých typech

___________________________________________________________________________________________________________________________________

Mince:

* tolarové a dukátové ražby se od sebe značně liší. Můžeme na nich vidět knížete  v různých podobách. Údaje o ročnících ražby jsou převzaty ze starší literatury. Není vyloučeno, že se u těchto vzácných ražeb mohou vyskytnout dosud nepopsané ročníky. Vycházel jsem z předpokladu, že jmenované nominály byly raženy v Krnově, ale není vyloučeno, že část mincí mohla vzniknout v mincovně Schwabach, jak uvádí ve své publikaci Jaroslaw Dutkowski. Tyto ražby se od sebe liší pouze štítkem, na němž má slezská orlice přes prsa perisonium.

Stephan Kemlein	Mincmistr	1557 - 1558	Štítek polcený do tří polí
Hans Enders	Mincmistr	1560 - 1565	Srdce v oválu nebo tři srdce volně (2 + 1)
Daniel Jokischmann	Šmitmistr	1567-1568	Hák na cány
Matthias Kauerhase (?)	Rytec	1592	Písmena M-K
Georg Emich	Mincmistr, Správce mincovny	1566 - 1585	Paže ve zbroji třímající palcát
Leonard Emich *	Mincmistr, Správce mincovny	1585 - 1607	Paže ve zbroji třímající palcát	Užíval stejnou značku jako jeho otec

* syn předchozího. Po smrti otce v roce 1585 převzal správu mincovny.

___________________________________________________________________________________________________________________________________

Jáchym Fridrich (1603 - 1607)

Po smrti Jiřího Fridricha, jímž vymřela slezská větev Hohenzollernů, měla pozůstalost v podobě knížectví krnovského a zastavených statků Bytomi a Bohumína připadnout jako odúmrť českému králi. Kníže však ve své závěti označil jako svého dědice Jáchyma Fridricha z braniborské linie rodu, s čímž nesouhlasil Rudolf II. Nepokusil se však své rozhodnutí vynutit silou. Vláda Jáchyma Fridricha v knížectví byla krátká, neboť koncem roku 1607 předal knížectví jako apanáž svému synu Janu Jiřímu. Zemřel nedlouho poté, v polovině července 1608.

Krnovský tolar Jáchyma Fridricha

___________________________________________________________________________________________________________________________________

Mince:

Mincovní značky:

Leonard Emich

Mincmistr

1585 - 1607

Paže ve zbroji třímající palcát

___________________________________________________________________________________________________________________________________

Jan Jiří Krnovský (1608 - 1621)

Jan Jiří, později řečený Krnovský, byl synem Jáchyma Fridricha a Kateřiny Hohenzollernské. V duchu tehdejší doby byl jako druhorozený syn předurčen k církevní dráze. Byl jmenován arcibiskupem ve Štrasburku, ale poté co tento církevní úřad připadl katolíkům, byl Jan Jiří roku 1604 nucen rezignovat. A tak jej místo církevní dráhy očekávala vláda nad knížectvím krnovským. Začátek vlády mladého knížete, který do Krnova přesídlil natrvalo, nebyl zrovna idylický. Jan Jiří začal svým poddaným začal vnucovat kalvinismus, a když měšťané odpírali, dal do města přivést na 150 žoldnéřů. Teprve po vydání Rudolfova majestátu v srpnu 1609 se kníže spokojil s užíváním kostela sv. Martina simultánně pro oba náboženské rity, augšpurský i helvétský. O rok později se kníže oženil s Evou Christinou Württemberskou. Páru se narodilo pět dětí, ale dospělosti se dožil pouze syn Ernst.

Jan Jiří Krnovský. Vyobrazení z prvního dílu Theatrum Europaeum (1635).

Na rozdíl od svých předchůdců se kníže příliš nestaral o zvelebování města, ale svou pozornost upřel k politickým událostem, které dozrávaly v českém království. Již v předbělohorském období vystupoval velmi razantně, ale hvězdná hodina Jana Jiřího Krnovského terpve měla nastat. Po vypuknutí stavovského povstání se stal velitelem slezského vojska a ani po jeho porážce nesložil zbraně. V odboji proti Habsburkům pokračoval v koordinaci s vojsky sedmihradského knížete Gabriela Bethlena a nadále rozséval hrůzu na jihovýchodní Moravě a Slovensku. Po neúspěšném obléhání Olomouce a drobných šarvátkách došla Gabrielu Bethlenovi trpělivost a prostřednictvím Františka, kardinála Dietrichsteina začal vyjednávat separátní mír, na němž ovšem Jan Jiří Krnovský neměl žádný podíl. Mikulovským mírem uzavřeným v zimě 1621/1622 se Bethlen zřekl titulu uherského krále, za nějž obdržel náhradou opolsko – ratibořské knížectví, zatímco Jan Jiří Krnovský ztratil vše. Krnovské knížectví mu bylo zkonfiskováno a 15. března 1622 předáno do rukou katolíka Karla z Lichtenštejna, přičemž byly zbytky markraběcích posádek na Opavsku, Krnovsku a Těšínsku zlikvidovány vojskem Karla Hannibala z Donína. Vypuzený krnovský kníže rozpustil zbytky svého vojska a v březnu 1624 zemřel v emigraci v uherské Levoči.

Dnešní podoba zámku v Krnově

Počátek 17. století přinesl novou vlnu užívání mincovního práva a krnovský kníže jistě nechtěl zůstat pozadu. Do Krnova proto přibyl Valentin Janus, zkušený mincmistr se zkušeností z polských mincoven a v letech 1603 - 1608 nájemce mincovny v Těšíně. Kromě tolarových a dukátových ražeb ražených především na počátku vládu, došlo téměř po půl století také k ražbě drobné mince. Byly raženy grešle, krejcary, 3 krejcary a roku 1612 podle polského vzoru také třígroš. Na tolarových ražbách a jejich odražcích ve zlatě se často objevují písmena VFC. Nejedná se o značku mincmistra ani rytce, ale o zkratku latinských slov FIDES VIRTVS CONSTANTIA (Víra je trvalá ctnost), které Jan Jiří Krnovský užíval jako své osobní heslo.

Tolar Jana Jiřího Krnovského bez letopočtu.

Po Janusově odchodu do služeb vratislavského biskupa zaujal jeho místo Kašpar Hennemann, který již dříve působil jako Janusův pomocník. V letech 1613 - 1620 vycházely z mincovny především 3 krejcary, které spolu s ražbami dalších slezských knížectví zcela zahltily trh. Roku 1621 byl jako důsledek rozvíjející se inflační spirály ražen nezvyklý nominál 36 krejcar. V závěrečných letech panování Jana Jiřího byla  ve větší míře ražena i zlatá mince, zejména dvoudukáty s letopočtem 1621. O jejich intenzivní ražbě svědčí i fakt, že byly zastoupeny v osmi exemplářích ve známém Košickém pokladu, ukrytém o plných šedesát let později.

Grešle z roku 1611 z dochovaným původním postříbřením. Nejnižší nominál ražený za vlády Jana Jiřího Krnovského.
___________________________________________________________________________________________________________________________________

Mince:

*     tolar bez letopočtu, polopostava ve zbroji z profilu, štít na reversu oválný

**    tolar 1610, polopostava ve zbroji z profilu

***   tolar 1611 - 1612, polopostava zpříma pootočená doprava

Z razidel těchto typů byly raženy v příslušných letech rovněž násobky tolarových a dukátových ražeb.

Mincovní značky:

Valentin Janus	Mincmistr	1610 - 1613	Zkřížené háky na cány, mezi nimi hvězdy
Kašpar Hennemann	Mincmistr	1613 - 1620	Spojená písmena CP
Valentin Janus	Mincmistr	1620 - 1621	Jako v letech 1610 - 13*	Jako v letech 1610-13

* pouze na 3 krejcaru 1620

___________________________________________________________________________________________________________________________________

Použitá literatura:

BLUCHA, Vladimír: Stručné dějiny Krnovska, Krnov, 2008

DUTKOWSKI, Jarosław: Złoto czasów dynastii Jagiellonów, Gdańsk 2010

FRIEDENSBURG, Ferdinand:  Schlesiens Münzgeschichte im Mittelalter, Breslau 1887

HOLEČKOVÁ, Zuzana: České, moravské a slezské mince 10 – 20. století, Národní muzeum – Chaurova sbírka, nevládní tolarové ražby – ražby slezských knížectví, Praha 2010

JIRÁSEK, Zdeněk a kol., Slezsko v dějinách českého státu (II. 1490 - 1763), Praha 2012 

PASZKIEWICZ, Borys: Pieniądz gornośląski w średniowieczu, Lublin 2000

SAURMA - JELTSCH, Hugo von: Schlesische münzen und medaillen, Breslau 1883

ŽÁČEK, Rudolf: Dějiny Slezska v datech, Praha 2004